Pietro Nenni

Pietro Nenni
Stranická příslušnost
Členství	Italská socialistická strana
Rodné jméno	Pietro Nenni
Narození	9. února 1891 Faenza
Úmrtí	1. ledna 1980 (ve věku 88 let) Řím
Místo pohřbení	Campo Verano
Děti	Giuliana Nenni
Profese	politik, novinář, diplomat a partyzán
Náboženství	ateismus
Ocenění	Mezinárodní cena Viareggio-Versilia (1977) Mezinárodní Stalinova cena za mír mezi národy
Commons	Pietro Nenni
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pietro Nenni (9. února 1891 Faenza – 1. ledna 1980 Řím) byl italský socialistický politik a novinář, dlouholetý vůdce Italské socialistické strany, ministr v mnoha italských vládách. Patřil k zakladatelům poválečné Italské republiky a od dvacátých do šedesátých let 20. století byl ústřední postavou italské levice. Úzce spolupracoval s italskými komunisty a v roce 1951 dostal od Sovětů Stalinovu cenu míru. Tu však po invazi Sovětského svazu do Maďarska roku 1956 vrátil a politicky se začal orientovat více středově; invazi Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 pak okamžitě ostře odsoudil.

Nenni pocházel z chudých poměrů a svou politickou dráhu začal v řadách Italské republikánské strany. Organizoval protesty proti italsko-turecké válce roku 1911 a spřátelil se se socialistou a pozdějším diktátorem Benitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. V létě 1914 ještě bojoval za mír, ale brzy změnil názor a odešel dobrovolně bojovat do první světové války, kde byl těžce zraněn. Po ukončení války pomáhal zakládat fašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl a když 23. března 1921 bojůvka černokošiláčů ničila sídlo socialistických novin Avanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil do Italské socialistické strany. Později se sám stal šéfredaktorem a ředitelem Avanti! a levicovým novinářem zůstal až do svého nástupu do vysoké politiky po druhé světové válce. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval ve španělské občanské válce, roku 1943 byl zatčen Gestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům.

Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušení monarchie a ustavení republiky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany; vztah s komunisty ovšem ochladl po vpádu Sovětů do Maďarska roku 1956 a spojení se sociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže sjednocená strana se poté opět rozpadla. V polovině padesátých let začal svou stranu přibližovat politickému středu, takže se stala schopnou vytvářet středolevé koalice s křesťanskou demokracií, tehdy nejsilnější politickou stranou Itálie, a to pro socialisty znamenalo možnost prosadit některé body svého reformního programu. Nenni byl roku 1970 jmenován doživotním senátorem a jeho politické dědictví v roli vůdce socialistů převzal Bettino Craxi. Poslední významný politický akt vážně nemocný Nenni vykonal zhruba půl roku před smrtí, kdy se dostavil do Senátu, aby jako nejstarší přítomný člen komory vedl ustavující zasedání do zvolení nového předsedy, protože jinak by tato čestná funkce připadla bývalému fašistovi.